V pražském nakladatelství Malvern, orientovaném převážně na duchovní vědy a nauky, vyšla v rámci malé, próze věnované Edice Róza nová kniha české spisovatelky a literární teoretičky Daniely Hodrové. Jedná se o zhruba třísetstránkový román s mnohoznačným názvem Vyvolávání, jehož vznik je autorkou v knize datován „březen 2008 – únor 2009“. Stěžejním beletristickým dílem Hodrové je bezesporu její románová trilogie z počátku 90. let, nazvaná Trýznivé město a zahrnující tituly Podobojí, Kukly a Théta – také ona patří mezi objekty, jež spisovatelka ve své nejnovější knize „vyvolává“.

Vyvolávání je textem, který nelze žánrově jednoznačně zařadit. Rozhodně nemůžeme mluvit o klasickém románu – narativní složka zdaleka nehraje ústřední roli a čtenář se žádného celistvého příběhu nedočká. Románový žánr se zde prolíná s jinými a text lze do jisté míry označit i za esej či dokonce paměti. Obvyklá dějová linie tak chybí a nahrazuje ji jakási pestrá mozaika, kterou tvoří menší útvary – krátké příběhy, scény či pouhé slovem zachycené myšlenky a vzpomínky. Jaký obraz před námi tedy vyvstane, když se závěrečnou stránkou vložíme na své místo poslední z autorkou poskytnutých dílků oné mozaiky? Výsledná malba bude povahy spíše abstraktní – žádný portrét nějaké postavy, žádná ilustrace nějakého tématu či motivu, ani žádné zobrazení určité události. V našem vědomí jako by po přečtení této knihy ulpěla jakási esence samotné Daniely Hodrové, sestávající z jejího uplynulého života a dosavadní tvorby – to však platí pouze pro čtenáře „poučeného“, tj. vybaveného dostatečnými vědomostmi, který dokáže nalezená jména i další motivy přiřadit konkrétním osobám, knihám apod. Recipient postrádající podobné znalosti totiž může do takového množství informací lehce zabřednout.

Oblastí, kde se nejvíce odráží zmíněná motivická bohatost a pestrost, je rovina postav. Vedle sebe a stejně životné zde vystupují figury několikerého druhu. Prvními jsou reálné osoby, jejichž osudy se protnuly s autorčiným životem – její příbuzní, přátelé, známí. Někteří z nich, oslovováni vypravěčkou důvěrnými přezdívkami, patří mezi ústřední postavy románu – kupříkladu Bohumila Grögerová (Bohunka). Dalšími figurami jsou literární postavy přecházející sem z jiných děl, zejména předchozích textů samotné Daniely Hodrové (nejčastěji z Trýznivého města). Poslední důležitý typ postav představují personifikované předměty, především loutky. Bez výše popsaných různorodých figur by tato převážně nedějová próza koneckonců nemohla existovat – právě ony a jejich vzájemná interakce tvoří těžiště celé knihy. Patří mezi ně i samotná vypravěčka, beroucí na sebe střídavě hned několik masek, které z ní činí postavu na pomezí autorčina alter ega a dalších subjektů.

Četnost a rozmanitost motivů se pak odráží v samotné stavbě románu, jejíž typ by se dal s přihlédnutím k literárněvědnému badání samotné Daniely Hodrové označit za kompozici typu tříště a tkáně. Nasvědčuje tomu hned několik faktorů, jež přímo odkazují k definici dotyčného typu – významy roztroušené na různých místech celého textu; princip kauzality nahrazen cykličností, opírající se o analogie a asociace; prostupnost roviny časové (nechronologické uspořádání) i významové (stěžejní se ocitá vedle banálního, veřejné se mísí se soukromým). Z toho vyplývá celkový charakter Vyvolávání – rozkročeno mezi žánry, spojuje v sobě prvky díla literárního a neliterárního, textu původního a kompilátu (významnou složkou jsou citáty a parafráze). Volba tohoto typu kompozice se promítá i do grafické podoby textu, jejímž nejvýraznějším znakem je specifický druh fragmentarizace – dílo tvoří jediný celek (není rozčleněno na oddíly apod.), přitom však sestává z množství krátkých „kapitol“, v podstatě jakýchsi dlouhých odstavců, oddělených pouze mezerou. Tato roztříštěnost textu kontrastuje s převažujícím typem vět, jež ony krátké kapitoly vyplňují, a sice výjimečně dlouhými souvětími.

Nová próza Daniely Hodrové rozhodně není určena každému. Absence souvislého příběhu a množství postav v kombinaci s výše nastíněným charakterem užitého kompozičního principu z ní činí text kladoucí na recipienta vysoké nároky. Šance na hlubší čtenářský požitek z této knihy nadto závisí na míře obeznámenosti s dílem a životem její autorky. Vyvolávání lze označit za příklad postmoderního díla, jehož charakteristkým rysem je pluralita odrážející se napříč všemi rovinami textu – žánrovou, motivickou i kompoziční. Knihu lze doporučit zejména čtenářům, kteří již mají s beletrickým dílem této autorky dřívější (a kladnou) zkušenost – ostatní je třeba varovat před obtížemi, jež na ně při četbě Vyvolávání bezesporu čekají.